Na pravém břehu řeky Nežárky, v místech kde strmý kaňon přechází do otevřené krajiny zvané Nedvězí, byl pravděpodobně již ve druhé polovině 15. století založen mlýn. Odedávna tu také býval brod přes řeku, protože tudy vedla cesta ze Stříbřece dál k Plavsku. Mlýn se původně nazýval Vaňkův po svých zakladatelích. Podle ujednání z roku 1500 byla mezi mlynářem v Dolní Lhotě Matúšem Nemastným a vdovou po mlynáři Vaňkovi Martou uzavřena smlouva.

Mlynář Vaněk svěřil ještě za svého života Nemastnému 110 kop míšeňských. Ten je pak měl v případě Vaňkovo smrti postupně vždy o vánocích vyplácet pozůstalé ženě Martě. Pokud by Matúš před vyplacením sumy sám umřel, tak ručil svým statkem. Kdyby umřela Marta, vyplácel by Matúš další dědice. Roku 1578 se na mlýně připomíná Jan Vaňků, který musel stejně jako ostatní mlynáři tvrdit střechy na strážském hradu a opravovat schody a mosty. Když však roku 1570 strážní hrad vyhořel a nebyly tedy žádné jeho střechy k údržbě, musel pánovi každý rok zdarma vykrmit jednoho vepře. Roku 1596 stal se mlynářem Vít Vaňků, po kterém se mlýn nazýval též Vítovým. Téhož roku od něj koupil vladař Petr Vok z Rožmberka dvě moučná kola a jednu pilu za 60 kop míšeňských. Jako další hospodář se na Vaňkově mlýně uvádí 1617 Václav, který zemřel roku 1645. Pak mlýn převzal Matěj, kterému se roku 1650 ztratil pár volů.

Záhy se však zjistilo, kam se volci poděli. Jistý Václav Soukeník se totiž na radnici za přítomnosti radních a purkmistra přiznal, že ukradené volky koupil. Koupě kradených věcí se tehdy, stejně jako krádež samotná, považovala za velké provinění. Pachateli hrozil trest smrti a vyšetřování se obvykle provádělo právem útrpným. Vypečený Soukeník měl však štěstí a kromě vrácení dobytka musel mlynáře jen finančně odškodnit. Po porážce českých stavů roku 1620 v bitvě na Bílé hoře dolehla třicetiletá válka i na strážské panství a po uzavření míru byl jako podklad pro vyměření nových daní proveden vrchnostenský odhad majetku.

Tehdejší mlynář Vít Vaňků měl nový mlýn o jednom kole a pile a od roku 1658 už na mlýně hospodařil jeho syn Pavel s manželkou Alžbětou zvanou Běla. Berní komise v roce 1668 zjistila, že z 9 strychů jich mlynář osívá na zimu i na jaro pokaždé tři, do potahu chová 1 koně a 2 vlastní voly. Místo 2 povolených krav chová 3 vlastní a 2 nájemné a kromě toho má 3 vlastní jalovice. Mlynář byl na základě tohoto soupisu převeden mezi chalupníky a roku 1677 ho místodržící uznali schopným platit daně. Mezitím už od roku 1674 hospodařil na mlýně Ondřej Štícha s ženou Alžbětou, který zemřel roku 1719. S ním tu býval také Lukáš Pokorný zvaný Vaněk, kterému byl mlynář otčímem.

Pavel Pokorný narozený na mlýně prosil v roce 1687 vrchnost, aby se s manželkou a dětmi směl přestěhovat do Stráže, kde zakoupil dům. Zřejmě v roce 1700 se mlýna ujal Ondřejův syn Jiřík Štícha se svojí Mariankou, který pak byl nazýván Jiřík mladej Štícha nebo mladej Vaněk z jednoty. Svého otce však nepřežil a umírá již roku 1717. Po něm tu mlynařil Václav Štícha. Za jeho hospodaření oznámil 9. července 1717 lesní pojezdný strážského panství hejtmanovi hradeckého panství, že mlynář Vaněk začal o 5. hodině ranní lovit řeku a kromě menších ryb vylovil 12 kaprů. Pojezdný se ve zprávě táže hejtmana, zda mu má nějaké ryby ponechat pro hradecký zámek. Mlynářka Ludmila, vdova po tomto Václavu Štíchovi, se pak roku 1741 provdala za Františka Špůta, syna mlynáře u Novosedel. Po její smrti se František ještě dvakrát oženil a sám zemřel roku 1770 ve věku 73 let.

V té době už se na mlýně uvádí Kašpar, který si roku 1722 vzal za manželku Marianu, dceru po zesnulém mlynáři Jiříku Štíchovi. Roku 1771 tu jako mlynář pracoval Antonín Poláček u Doroty Špůtové, vdovy po Františkovi. O rok později byl Antonín přijat jako mistr do cechu mlynářského a pekařského ve Stráži a vzal si Dorotku za ženu. U něj se pak vyučil Matěj, syn Františka Špůta a také Josef Špůt. Od roku 1784 byl dalším mlynářem Kašpar Votruba a roku 1793 už na mlýně hospodařil Josef Špůt s manželkou Rosalií. Roku 1802 koupil mlýn Johan Melena, který jej 1804 prodal rytíři z Lilienbornu za 4600 zlatých. Josef Špůt se pak roku 1807 přesunul na panský mlýn ve Stráži, který se dnes nazývá Gablerův. Získal jej právě od zámeckého pána rytíře Josefa z Lilienbornu, který byl špatný hospodář a později přišel o strážské panství. Dožil pak v zahradním stavení u Vaňkova mlýna a zemřel tu prý ve chlévě. Z kroniky mlynářské rodiny Gablerů se dozvídáme, proč k této směně došlo. Roku 1800 při napoleonských válkách usazovala se totiž na Vaňkově mlýně francouzská vojska a vojáci tu tropili neplechy.

Proto mlynářka přiměla svého muže Josefa, aby mlýn vyměnil za ten panský ve Stráži. Ročně pak museli pánům odvádět činži v podobě 100 měr žita a teprve v roce 1848 po zrušení roboty se z ní za 800 zlatých vykoupili. Dále se v rodové kronice píše, že tento Josef Špůt ukončil svůj život sebevraždou. Na našem Vaňkově mlýně se v roce 1808 připomíná Jan Gärtner s manželkou Marií. O rok později byl přijat do místního cechu, avšak brzy na to umírá. Tehdejší majitelka strážského panství Josefa z Lilienbornu prodala 1808 Vaňkův mlýn Ondřeji Zocheovi z Dačic. Nicméně už v roce 1811 byl jeho dalším majitelem Antonín Herrmann a od roku 1820 se jako mlynář připomíná Jan Vosolsobě s manželkou Balbínou. V letech 1823 a1824 tu mlynařil Václav Mikeš s manželkou Janou a roku 1827 Jan Veselý. Tomáš Komerský zvaný Komrska, syn mlynáře z Písku, měl mlýn v roce 1829. Za něj se tu vyučil Jakub Bauer a poté i František Bauer, který je majitelem od roku 1836. Po něm hospodařil na mlýně František Schüffner, který 1841 umírá.

Toho vystřídal František Charvát s manželkou Petronilou, který 1850 prodává mlýn Václavu Rybičkovi, pozdějšímu obchodníkovi se dřevem, podnikateli ve voroplavbě a majiteli přilehlé parní pily a nedalekého Šimanova dvora. Časté střídání majitelů mlýnu nijak neprospělo a strážský podnikatel Václav Rybička prodal roku 1852 zpustlý mlýn i s pilou, přilehlou jednotou č. 89, všemi pozemky i právy mlynáři Václavu Fähnrichovi a jeho ženě Marii za 12 tisíc 600 zlatých. Ti přišli do Stráže ze Želivy a předtím ještě krátce mlynařili v Horním Žďáru u Hradce. Nový vlastník byl 1854 přijat jako mistr do strážského cechu a na mlýn se po dlouhé době opět usmálo štěstí. Rod Fähnrichů se zde usadil a mlýn se tak začal nazývat Fähnrichův. Mimo práva rozšířit mlýn a práva rybolovu souvisela s hospodářstvím ještě další privilegia. Mlynář tu směl vystavět jakoukoli továrnu, dále hostinec, kde se prodává pivo, víno a lihoviny, směl masařovat, péci chléb a z puchýrny mohl zbudovat hamr na zbraně nebo jiný stroj. Václav budovu téměř od základu nově vystavěl a záhy ji opatřil moderními stroji. Přistavěl také stáje a nad nimi zřídil byty, kromě toho zvýšil kůlny i stodolu. V hospodářské části choval 2 koně, 4 hříbata, 6 krav, 2 voli, 7 telat, 10 ovcí a 10 prasat. Ve stavení na zahradě bývala mlynářova letní hospoda a ve velkém altánu se tančilo až do roku 1855. Fähnrichovi někdy před rokem 1860 zbudovali kamenné pilíře a dřevěný most. Když roku 1891 zvýšili cestu přes řeku, tak pořídili stávající most železný. Most u pily přes náhon z kvádrů a železa vznikl také jejich zásluhou. Zřejmě roku 1881 nově vystavěli jez i kamenné žlaby. V roce 1893 převzal mlýn Václav Fähnrich mladší s ženou Terezií.

Za první světové války naverboval Václavův syn František na frontu a stejně jako ostatní mlýny byl i ten Fähnrichův přísně kontrolován zemskými inspektory a četnictvem. Mlynáři museli vést přesné záznamy o výmlatu a mletí obilí. Z jedné strany tak na ně dotíral vojenský erár a z druhé potřební sousedé. Hrozili jim veliké pokuty za přestupky, ale žádný mlýn ve Stráži naštěstí trestán nebyl. Také mlynářské chasy bylo málo, protože bojovala na vojně. Strážský Sokol zřídil po válce roku 1919 pod jezem koupaliště a na palouku naproti mlýnu sluneční lázně zvané Strážské Ostende. Od roku 1922 pak provozoval mlynářskou živnost František Fähnrich, který opatřil mlýn turbínou a zdokonalil ho technicky. Po roce 1948 byl mlýn znárodněn a roku 1952 byl mlynář František Fähnrich odvolán i z pozice jeho vedoucího. Na jeho místo byl ustanoven jakýsi František Vondrák a pan Fähnrich byl zapojen do zemědělského družstva. Jeho syn Milan dojížděl nějaký čas za prací do mlýna v Jindřichově Hradci, ale pak ho na jejich bývalém mlýně přeci jen zaměstnali. Samotný mlýn mlel obilí až do konce 50. let minulého století. Počátkem 60. let došlo na opravu mostu a starou turbínu nahradila nová elektrifikace. Pak se zde vyráběly krmné směsi pro dobytek a počátkem 70. let zde byla zřízena drůbežárna. Ta se však neosvědčila a zanedlouho zůstal mlýn prázdný. Velkovýkrmny Třeboň jej pak prodaly Stavebnímu podniku Teplice, který mlýn přestavěl k rekreačním účelům. Fähnrichovi, kteří zde stále bydleli, takk dostali výpověď a museli se přestěhovat do Stráže. Během restitucí v 90. letech se potomci dočkali navrácení pozemků, ale zcela pozměněný mlýn odmítli. Ten tak dodnes slouží k letní rekreaci hostů.

Prameny: • František Zátka: Nedvězí u Stráže nad Nežárkou, 1936 • Josef Brožek a František Jílek: O životě a lidech na panství strážském, 2008 • Miroslav Hule: Stráž nad Nežárkou, 2002 • Kronika mlynářské rodiny Gablerů z Gablerova mlýna ve Stráži nad Nežárkou • Dle vzpomínek Marie Fähnrichové z Gablerovi vily pod kostelem ve Stráži nad Nežárkou